|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Podvečerní hostinec skýtal v sychravém počasí oázu klidu, občerstvení, z televizních zpráv snad i trochu poučení.
Jaroslav seděl jako obvykle sám, málokdy si k němu někdo přisedl, často si něco pro sebe šeptal, sem tam sáhl do kapsy a četl si výstřižky starých televizních programů.
Programy již dlouho a pečlivě vystříhával, ukládal doma do krabic, často do nich nahlížel, přerovnával je, vpisoval do nich poznámky, spojoval sešívačkou nebo sponkami, někdy si je nechával kopírovat u známého, vepisoval do nich zkratky a značky, kterým rozuměl jen on sám. Když někdo z hostů potřeboval informaci, Jaroslav mu ji ochotně, zdarma nebo někdy za pivo poskytl, ale program nikdy nikomu nepůjčil. Povídá: programy jsou mé osobní zlato, informační aparát, badatelské a vědecké pracoviště a zároveň cesta k poznání.
Rád kombinoval různé druhy programů dohromady, přemisťoval žánry, začátky a konce programů, víkendové programy zaměňoval se všednodenními, do veřejnoprávní televize vsouval dlouhé reklamy existujících i neexistujících firem, ke zprávám pronášel potichu, někdy s úsměvem, jindy nenávistně, poznámky typu: blbost, to se nemohlo stát, osobnosti se nikdy a nikde nesetkaly, je to lež, fotbalový zápas byl předem dohodnutý, interview bylo promyšlené a hnusně zacílené na posluchače, diváky, s cílem, aby je co nejvíce oklamalo, zblblo, přivedlo na scestí, dezorientovalo v politice jedince, republiku, svět, člověka.
Zpočátku jásal, když byly zavedené nové programy, potom jeho optimismus pomalu opadával, sledoval je přísně, zavedl pro ně nové zkratky a značky, nám občas naznačil jejich smysl a my jsme se divili, že za jednou zkratkou se objevilo dámské přirození, několik dalších, neslušných, abecedně seřazených, rozšiřoval toto hodnocení různých osobností, programů, teletextů, zpráv politických, kulturních, krimi, sportovních, reportáží, dovážku filmů, jak říkal, zde byl spokojen se světovou i domácí klasikou, ubíjely jej však věčné reprízy všeho a všech, tiše vzdychal, když určitý pořad, film, herce viděl v kolotoči opakování, jak poznamenal, jako přes kopírku.
Občas si nahrál nejrůznější pořady, poté si je pustil bez zvuku a nakonec se zvukem. Divil se tolika shodným frázím, slovům, že s nahráváním přestal.
A pak se to stalo. Jaroslav si přisunul židličku vždy jedinkrát za večer blíže k televizi, a to kvůli zprávám o počasí. Tady si aspoň trochu oddechnu, říkal.
V závěru zpráv se ohlédl a strnul. Jeho kabát nebyl na místě, na kterém celé ty časy visel, u druhého okna, na malém věšáčku, tak, aby jej měl vždy po ruce. Celý se roztřásl. Jeho bohatství zmizelo! Co si počnu? Co budu dělat? Jak budu nadále existovat?
Tyto a další otázky si kladl nešťastným hlasem, až jej z nastalé situace vytrhl hlas hostinského: jestli hledáš kabát, tak jsem ho dal dozadu, na druhý věšák, protože se ti utrhlo poutko. Máš ty rozumy sakramentsky těžký.
|
|
|
